Převzato z Vatican news
Všechny papežovy katecheze je možné najít i v podcastové audio verzi na stejném webu.
Katecheze papeže Lva XIV. při generální audienci v aule Pavla VI., 13. srpna 2025 Katechetický cyklus jubilejního roku „Ježíš Kristus, naše naděje“ – III. Ježíšova Pascha. (2. část: Zrada. „Jsem to snad já? “, Mk 14,19)
Mk 14,17-21
Drazí bratři a sestry,
pokračujeme v naší pouti ve škole evangelia a následujeme Ježíšovy kroky v posledních dnech jeho života. Dnes se zastavíme u důvěrné, dramatické, ale také hluboce pravdivé scény: okamžiku, kdy Ježíš během velikonoční večeře odhaluje, že jeden z Dvanácti se jej chystá zradit: „Amen, pravím vám: Jeden z vás mě zradí, ten který se mnou jí“ (Mk 14,18).
Jsou to silná slova. Ježíš je nevyslovuje, aby odsuzoval, ale aby ukázal, nakolik se láska, je-li pravá, neobejde bez pravdy. Místnost v horním patře, kde bylo krátce předtím vše pečlivě připraveno, se najednou naplní tichou bolestí, plnou otázek, podezření a zranitelnosti. Je to bolest, kterou dobře známe i my, když se do našich nejbližších vztahů vkrade stín zrady.
Přesto je překvapivé, jak Ježíš mluví o tom, co se stane. Nezvyšuje hlas, neukazuje prstem, nevyslovuje Jidášovo jméno. Mluví tak, aby se každý mohl ptát sám sebe. A přesně to se stane. Svatý Marek nám říká: „Zarmoutili se a začali mu říkat jeden přes druhého: „Jsem to snad já?“ (Mk 14,19).
Drazí přátelé, tato otázka – „Jsem to snad já?“ – patří možná k nejupřímnějším, které si můžeme položit. Není to otázka nevinného člověka, ale učedníka, který objevuje svou křehkost. Není to výkřik viníka, ale šepot toho, kdo ví, že může ublížit, i když chce milovat. V tomto vědomí začíná cesta ke spáse.
Ježíš neudává, aby ponížil. Říká pravdu, protože chce spasit. A člověk, aby byl spasen, musí cítit: cítit, že je účasten, cítit, že je milován navzdory všemu, cítit, že zlo je skutečné, ale nemá poslední slovo. Pouze ten, kdo poznal pravdu hluboké lásky, může přijmout i ránu způsobenou zradou.
Reakcí učedníků není hněv, ale smutek. Nejsou rozhořčeni, jsou zarmouceni. Je to bolest, která pramení z reálné možnosti, že se jich to bude týkat. A právě tento smutek, pokud je přijímán upřímně, se stává prostorem k obrácení. Evangelium nás neučí popírat zlo, ale uznat ho jako bolestnou příležitost ke znovuzrození.
Ježíš pak připojuje větu, která nás znepokojuje a nutí k zamyšlení: „Běda tomu člověku, který Syna člověka zradí! Pro toho člověka by bylo lépe, kdyby se nebyl narodil!“ (Mk 14,21). Jsou to jistě tvrdá slova, ale je třeba je správně pochopit: nejde o prokletí, ale spíše o bolestný výkřik. V řečtině zní toto „běda“ jako nářek, povzdech vyjadřující smutek, jako zvolání upřímného a hlubokého slitování.
Jsme zvyklí soudit. Bůh však přijímá utrpení. Když vidí zlo, nemstí se, ale rmoutí se. A ono „bylo by lépe, kdyby se nebyl narodil“ není předem vyneseným rozsudkem, ale pravdou, kterou může uznat každý z nás: pokud zapřeme lásku, která nás stvořila, pokud se zradou zpronevěříme sami sobě, pak skutečně ztrácíme smysl svého příchodu na svět a sami se vylučujeme ze spásy.
A přesto právě tam, v tom nejtemnějším bodě, světlo nezhasíná. Naopak, začíná zářit. Jestliže totiž uznáme své omezení, jestliže se necháme dotknout Kristovou bolestí, pak se můžeme konečně znovu narodit. Víra nás nezbavuje možnosti dopustit se hříchu, ale vždy nám nabízí cestu, jak z něj vyjít: cestu milosrdenství.
Ježíše naše křehkost nepohoršuje. Dobře ví, že žádné přátelství není odolné vůči riziku zrady. Avšak Ježíš nadále důvěřuje. Nadále usedá ke stolu se svými učedníky. Nepřestává lámat chléb ani pro ty, kteří ho zradí. V tom spočívá tichá síla Boha: nikdy neopouští stůl lásky, ani když ví, že bude opuštěn.
Drazí bratři a sestry, i my se dnes můžeme upřímně zeptat: „Jsem to snad já?“ Nikoli proto, abychom se cítili obviněni, ale abychom ve svém srdci otevřeli prostor pravdě. Spása začíná právě zde: z vědomí, že bychom to mohli být my, kdo zradí důvěru v Boha, ale že to také můžeme být my, kdo ji znovu získá, uchová a obnoví.
V tom koneckonců spočívá naděje: ve vědomí, že i když my můžeme selhat, Bůh nikdy nezklame. I když ho můžeme zradit, on nás nepřestane milovat. A pokud se necháme vtáhnout do této lásky – pokorné, zraněné, ale vždy věrné, můžeme se skutečně znovu narodit. A navrátit se do života už nikoli jako zrádci, ale jako ustavičně milované děti.
